Pokud by se jím řídili všichni, tak by byl problém většiny kolapsů na silnicích a cestách vyřešen. Jaké to pravidlo je?

OHLEDUPLNOST

Do tohoto jednoho slova lze schovat většinu dění nejen na silnicích, ale hlavně i na vedlejších cestách. Toto jedno slovo ale lze vykládat mnoha způsoby, to nejdůležitější se ale skrývá v tomto výkladu:

NEČIŇ JINÉMU TO, CO BY VADILO TOBĚ NA JEHO MÍSTĚ.

Každý by se měl umět vcítit do toho druhého, koho na své cestě potkává, a podle toho se chovat. Řidič automobilu by měl vědět, jak se cítí cyklista, když ho míjí pár centimetrů při vysoké rychlosti a proto mu to nedělat. Měl by vědět, že po silnici se pohybují další lidé, kteří možná nemohou jinak a být proto trpělivý. Starý pán, co se motá po přechodu, nemůže jít rychleji, protože prostě nemůže, cyklista nemůže jet rychleji, protože jedna lidská síla nevydá za desítky koňských pod kapotou, maminka s kočárkem má co dělat, aby vytlačila kočárek a nákup do kopce.

Stejně tak by měl každý myslet na to, že kam nevidí, je nutné někoho předpokládat a vždy to nejhorší. Kde může někdo vyjet v protisměru, tam také někdo vyjede, v úzkých uličkách se vždy někdo pohybuje za rohem, kde není vidět, vždy tam může stařenka přecházet ulici, aniž tuší nějaké nebezpečí, protože to tak dělá již desítky let, pouze jí to teď trvá několikrát tak dlouho. Jednosměrka neznamená, že tam nemůžeme potkat chodce nebo děti. Na úzké cestě v lese může cyklista vždy potkat chodce, který bude zásadně za zatáčkou. Na cestě, kterou projíždíme každý den se může jednou objevit nečekaná překážka, kterou tam nechali lesáci v podobě poraženého stromu.

Tento princip ale neplatí jen u vztahu silnějšího ke slabšímu, tedy nákladní auto k osobnímu, cyklistovi nebo chodci, auta vůči cyklistovi nebo chodci nebo jen cyklisty k chodci, ale i naopak.

Chodec by měl myslet na to, že když jde po nějaké cestě, vždy tudy může projíždět i cyklista a tak se mu nebude motat uprostřed cesty, stejně tak skupinka chodců nezabere celou cestu a nebude blokovat průchod a průjezd ostatním a uvolní cestu předem, aby dotyčný nemusel zbytečně zastavovat. Stejně tak probíhající pes nemá na cestě co dělat a má běhat mimo cestu v lese, na louce nebo na poli, kde je pro venčení čtyřnohých miláčků vhodnější místo.

Stejně tak cyklista nebude schválně překážet automobilům a uhne jim z cesty, jak jen to bude možné, chodec nebude zbytečně blokovat provoz, bude počítat, že na cestě, kde se pohybuje, jezdí i jiní, kteří nechtějí zbytečně kvůli nim zastavovat, ať už je to cyklista nebo automobil.

Plyne z toho i jedno další důležité pravidlo.

SLABŠÍ ÚČASTNÍK PROVOZU MÁ PŘEDNOST, ALE TAKÉ POVINNOST UHNOUT, JAKMILE JE TO MOŽNÉ.

Vysvětleme to opět blíže. Toto pravidlo může platit jen tehdy, pokud není v rozporu se zákonem, tedy cyklista na vedlejší nemá přednost před automobilem na hlavní apod. Jde zde opět o ohleduplnost - chodec se nemotá uprostřed po silnici a jde po chodníku nebo po kraji silnice, aby se nepletl cyklistům a automobilům, naopak na cestě, kde není dostatek místa pro oba, umožní automobil přejít silnici chodci nebo na křižovatce pustí jako prvního cyklistu, aby nemusel zbytečně čekat na křižovatce atd.

Toto pravidlo můžeme dále přepsat také takto:

NEJPŘIROZENĚJŠÍ ZPŮSOB DOPRAVY JE CHŮZE, PAK KOLO A KŮŇ A NAKONEC MOTOROVÉ PROSTŘEDKY.

... aneb člověk chodí odjakživa, jezdí na koni a na kole staletí, ale autem jen pár desetiletí. A podle toho bychom se měli chovat.